(...tohle už bych při zvětšování neriskoval a se sousedem se zase zdravíme)
Poslední fotografii jsem do seriálu o sedlákovi Rajterovi vyfotil jen šest týdnů před plánovaným termínem vernisáže. Doháněl jsem otevření výstavy, jak se dalo. Ve fotokomoře jsem dodržoval režim 46 hodin práce, 6 hodin spánku a zase 46 hodin práce. Když jsem exponoval už značně unaven panormatiké fotografie, patnáctikilová role papíru mi sjela ze stolu a plnou vahou dopadla přímo na zem. Obrovské ráně jsem nemohl zabránit, strop zaduněl a já strnul, byly tři hodiny ráno. Soused, který má pod mojí fotokomorou ložnici, okamžitě vyběhl a bušil na dveře. Vyšel jsem ven, situaci vysvětlil a vybuzený vysokou hladinou adrenalinu jsem na špičkách dokončil zvětšování.
Za pár dní už jsem vypínal vyprané fotografie. Začínal jsem cítit, že mi režim 46 / 6 přestává vyhovovat, ale fotografie jsem dokončit musel. Napnul jsem na skla už přes dvacet zvětšenin a rozkládal je na podlahu fotokomory. Náhle jsem lehounce zavrávoral a o jednu tabuli mírně zadrhnul. Obrázky se mi se řinčením složily do jedné hromady skla jako kostky domina, pod kterou jsem seděl já, rukama přidržoval vše, co šlo, abych fotografie nepoškodil. Bylo to opět po půlnoci a na dveře už zase bušil chudák probuzený soused. Tentokrát jsem se však nemohl zvednout a omluvit, protože bych přišel o týdny své práce, která na mne teď doslova ležela. Prostě jsem tam seděl, poslouchal utichající bušení a pomaličku se narovnával. Několik fotografií jsem musel odmočit z rozbitých tabulí, ale jako zázrakem jsem žádnou zvětšeninu nepoškrábal. Fotky jsem donapínal a zhroutil se do postele na další vytouženou šestku.
Při retušování se už naštěstí žádná pohroma nestala. Sice jsem originály podepisoval až těsně před zarámováním v galerii Elephant, ale termín vernisáže jsem díky další šestačtyřicítce stihnul. Pár dní nato mě sice chytil hexenšlus, ale to už je jiný příběh. Hned po výstavě jsem s kamarády vyrobil unašeč na roli papíru a stojan, který bezpečně unese skla k celé výstavě.