(...odlehčené shrnutí mnoha podobných příběhů, amatér volá svému známému, který je profesionální fotograf)
A: „Potřebuju poradit, nafotil jsem svatbu, všechno perfektní, docela se mi to povedlo, ale nevim, kolik si mám za focení říct. Rodinu mi dohodil kolega z práce, že nepůjde o nic nóbl a nakonec jsem se do večera nezastavil. Docela okázalá svatba a já mu slíbil, že jim to vyfotím za pár korun.“
F: „Hele, mám takovou poučku. Svatbu nikdy nedělám za míň jak desítku, protože je to největší vopruz, který znám. Všichni jsou nervózní, ty tam běháš jako ocas a ani se nemůžeš napít.“
A: „A kolik si mám tedy říct?“
F: „Takže ta poučka je jednoduchá. Základ je deset tisíc u svatebního auta do dvou litrů. Když se v koloně objeví tlustý auto, tak to vynásobíš koeficientem tlustýho auta. Šestilitr děleno dvěma jsou tři. Třikrát deset je třicet, to je tvoje cena!“
A: „Tak to tedy díky, to se mi bude dobře vysvětlovat. A jak to počítáš, když přijedou koně?“
F: „První kůň deset, druhý dvacet, třetí třicet, nebo nejtlustší auto, to je fuk...“
A: „Oukej, jdu mu brnknout.“
F: „Počkej ještě, máš tady ty fotky, ukaž mi je... Hele, raději nikam nevolej. Když mě pozveš na oběd, tak ti řeknu ještě pár pouček, jak fotit svatbu. Proč jsi mi nezavolal, než jsi se do toho pustil. Jestli umí někdo z těch svatebčanů fotit, tak máš, kamaráde, smůlu...”
A: „Myslíš, že jsou fakt tak hrozný?“
F: „Hele, hned teď mu zavolej! Řekni mu, že fotky budou až zítra. Já ti je za dvojku do večera upravím, aby vypadaly trochu normálně! Teď se omluv v práci a jeď domu pro data, máš štěstí, že dneska nic nefotim...”